Když jsem dělal brigádu v Albertu, poměrně často se stávalo, že se lidé chodili ptát, kde co v obchodě najdou. Možná za to mohla provokativní alberťácká trička s nápisem „Jak Vám můžu pomoci?“, možná záměrně nelogické uspořádání prodejny, kdo ví. Já jsem ve zmíněném supermarketu nebrigádničil dlouho a ani nikdy předtím jsem se v něm rozhodně nevyznal, takže každý takový pokus nedočkavého seniora nevyhnutelně končil odběhnutím za zkušenější kolegyní (kolegy jsem prakticky neměl), pokud se nejednalo o naprosto zjevně naleznutelné pochutiny typu chleba. Který vlastně stejně nikdy nikdo nehledal.
Každopádně jednoho krásného dne přišla paní, jež si užívala důchodu už dobrých dvacet let, a nevinně se mně optala, kde by nalezla kvasnice. Já netuše, zdali mi ta paní nadává mongolsky nebo maďarsky, nebyl jsem schopen slova. Po letmém zaťukání francouzskou holí na botu jsem se zmohl alespoň na jinak společensky nepřijatelné „Co?“. „Droždí,“ špitla paní. To byla voda na můj mlýn. „Pozdě, ale přece,“ pomyslel jsem si, hrnouc se s babčou v zádech neohroženě vstříc potravině, o jejíž lokaci jsem měl naprosto jasnou představu.